Syn.: Pinus borealis Salisb., Pinus rubra Mill.
Čeleď: Pinaceae Spreng. ex F. Rudolphi – borovicovité
Rozšíření: Eurasie – od Atlantiku, tj. Skotska a severozápadní části Pyrenejského poloostrova (5–7° západní délky), prochází Evropou přes celou Sibiř až téměř k Pacifiku, tj. k Ochotskému moři (140° východní délky). Nejjižněji roste v pohoří Sierra Nevada v jižním Španělsku na (37° severní šířky), nejseverněji ve Skandinávii, kde zasahuje až za polární kruh (70° severní šířky), severní hranice vede přibližně po 68. rovnoběžce až ke Kamčatce.
Mezi stromovitými dřevinami má největší areál na světě. Vertikální rozmezí 0–2400(–2700 Kavkaz) m n. m. Těžiště původního výskytu je v severní Asii, na Sibiři roste na ploše 5,7 mil. kilometrů čtverečních (asi 54 % rozlohy Evropy). Celková oblast rozšíření činí 123° délkových a 30° šířkových, což je asi 1/3 severní polokoule.
Borovice se spolu s břízou na našem území začala postupně šířit vlivem mírného oteplení během posledního glaciálu v období zvaném allerod (10000–8800 let př. n. l.). Rychlou expanzi těchto odolnějších dřevin tehdy umožňovala přítomnost jejich refugií ve střední Evropě už v období dryasu. Charakter světlé tajgy podobné dnešním severským lesům s borovicí, břízou, jalovcem, vrbami, osikou a zástupci vřesovcovitých měla krajina v období preboreálu (8300–6800 let př. n. l.). Později v boreálu (asi 6800–5500 let př. n. l.) vlivem dalšího oteplení do lesů začínají pronikat nové druhy dřevin: dub, jilm, lípa, javor a pro tuto dobu charakteristická líska. Smíšené doubravy dosáhly maxima rozšíření v období atlantiku (5500–2500 let př. n. l.). Původní vegetace s borovicí a břízou začala ustupovat a svůj výskyt omezovat na extrémní lokality.
V ČR v současnosti původní borovice lesní roste pouze ostrůvkovitě na extrémních reliktních stanovištích zvaných reliktní bory. Nejníže v doubravách Polabí na písečných přesypech terasách s akumulací chudých vátých písků, dále na hadcích Slavkovského lesa a Českomoravské vrchoviny, na balvanitých svazích a sutích Šumavy (nejvyšší výskyt u nás na suti u Plešného jezera ve výšce 1070 m n. m.), na píscích a zrašeliněných půdách a okrajích rašelinišť Třeboňska, na pískovcových skalách a ve skalních městech severních a severovýchodních Čech, na skalnatých a příkrých stráních zaříznutých údolí řek Vltavy, Jihlavy, Oslavy, Rokytné, Dyje. Vyskytuje se také na výspách Drahanské vrchoviny, na sutích Hrubého Jeseníku a na vápencových skalách jižní části Moravy. V pískovcových skalách (Českosaské Švýcarsko, Labské pískovce) ji ohrožuje a vytlačuje vejmutovka, v Podyjí zase borovice černá.
V kultuře je dnes borovice lesní pěstována na celém území ČR (mimo vyšší polohy) na ploše 3krát větší než je její přirozený areál u nás.
Ekologie: Borovice lesní se řadí mezi pionýrské dřeviny. Je výrazně světlomilná a netolerantní k zastínění. Roste na mělkých chudých sušších písčitých až kamenitých půdách (vzniklých na silikátových horninách, vápencích i hadcích), také se vyskytuje na rašelinných a bažinných půdách, někde i na půdách zasolených. Ze stanovišť s úrodnější půdou ji vytlačují dřeviny tolerantnější k zastínění. Borovice lesní je adaptovaná na velmi široký klimatický rozsah s délkou vegetační doby 90–200 dnů a s ročními srážkami 200–1780 mm. Převážná část areálu je charakterizována jako kontinentální nebo kontinentálně laděná. Klimatypy borovice lesní ve Verchojanského pohoří na Sibiři přežívají v extrémních podmínkách na téměř trvale zmrzlé půdě (permafrostu), zde vegetační doba nepřekračuje 90 dní a minimální teplota dosahuje až –64 °C. Naopak klimatypy v jižním Španělsku rostoucí v supra- a oromediteránním výškovém stupni s délkou vegetační doby 200 dnů s tepelnou sumou až 4krát větší než na severu. Hluboko položený kořenový systém a silnější borka činí borovici lesní odolnou vůči požárům a schopnou obnovy na minerální půdě spálenišť.
V ČR roste převážně ve společenstvech svazů Erico-Pinion, Dicrano-Pinion, Vaccinion, ve skalních společenstvech svazů Alysso-Festucion pallentis, Asplenion serpentini, Seslerio-Festucion glaucae. Doprovodné dřeviny tvoří převážně Quercus petraea, Tilia cordata, Carpinus betulus, Acer campestre, Betula pendula. Vzácněji roste také s Picea abies, Abies alba, Juniperus communis, Betula carpatica, Sorbus aria, S. torminalis, Pyrus pyraster, Prunus mahaleb, Berberis vulgaris, Frangula alnus, Ligustrum vulgare atd.
V severní Evropě (Skandinávie, Skotsko a sever Ruska) je sosna převládajícím druhem zasahujícím severněji než smrk. Roste ve společenstvech s Betula pendula, B. pubescens, Salix spp. atd. V podrostu se zde nachází několik zástupců čeledi Ericaceae, také mechorostů a lišejníků.
Největšího zastoupení borovice dosahuje v pásmu boreálního jehličnatého lesa Eurasie a hlavně Sibiře. Zde roste na značném území od tundry na severu, po stepi na jihu. Světlá borová tajga bývá tvořena hlavně Pinus sylvestris a je téměř bez bylinného a mechového podrostu. Ten je zastoupen hustým kobercem lišejníků, převážně rodu Cladonia (dutohlávka). V tmavé tajze s převládajícími druhy Picea obovata, Abies sibirica tvoří borovice lesní příměs, z listnatých druhů je zde vtroušena Betula pubescens, Sorbus aucuparia, Populus tremula.
Ve světlé modřínové tajze s převládajícím Larix sibirica je vtroušená, místy zde roste i Pinus sibirica a Betula platyphylla atd.
V oblastech stepí jihoruských stepí ostrůvkovitě v borech, i s doprovodními druhy Prunus tenella, Prunus fruticosa, Caragana frutex, C. arborescens, Cotinus coggygria, Cytisus spp., Juniperus sabina atd. Na stepích západní Sibiře v Kazachstánu s Juniperus communis, J. sabina, Betula spp., Spiraea crenata, Caragana arborescens i zástupci Ericaceae. V předhořích Altaje v keřovitých stepích s Rosa acicularis, Lonicera tatarica, Spiraea hypericifolia, Prunus tenella, Stipa capillata, Festuca rupicola atd.
V jižní Evropě v pohořích Balkánu s Pinus nigra, Pinus peuce, Pinus leucodermis, Ostrya carpinifolia, Fraxinus ornus, Erica herbacea.
V oblasti Alp hlavně v hlubokých suchých údolích s kontinentálním klimatem, v různých typech borů, s Pinus mugo, Pinus uncinata, Juniperus sabina, Daphne alpina, Erica herbacea, Amelanchier spp., Sorbus aria atd. V Pyrenejích s Pinus uncinata, Pinus nigra, Fagus sylvatica, Quercus petraea, Quercus pubescens, dále ve Španělsku v Kantábrijském pohoří také s Pinus pinea, ve vnitrozemských pohořích s Pinus nigra, Pinus pinaster, Taxus baccata, Juniperus thurifera, Quercus pubescens, Quercus faginea, Ilex aquifolium, Prunus mahaleb, Acer pseudoplatanus atd.
V pohoří Sierra Nevada (místo nejjižnějšího odloučeného výskytu) v jižním Španělsku zasahuje do výšky 2200 (–2400) m n. m. V nižších partiích (1200–1700 m n. m.) roste s Quercus pyrenaica ve vyšších s Juniperus sabina, J. communis subsp. alpina.
V Malé Asii ostrůvkovitě v částech Pontického pohoří s Abies nordmanniana, Picea orientalis, Fagus orientalis. V oblasti Kavkazu, kde dosahuje v rámci areálu nejvyšší nadmořské výšky 2700 m n. m., v nižších partiích s druhy Populus tremula, Acer trautvetteri, Sorbus spp., Betula spp., ve vyšších polohách tvoří vícekmenné zakrslé porosty připomínající charakterem severské bory s lišejníky a zástupci vřesovcovitých.
Popis: Vyšší strom dorůstající kolem 40 m výšky a kolem 1 m v průměru kmene. Na extrémních stanovištích nižší, někdy jen keřovitého vzrůstu. Kořenový systém poměrně mohutný, tvořený většinou výrazným kůlovým kořenem a bočními kořeny.
Koruna v severní a severovýchodní části evropského areálu štíhlá s jemným větvením, ve střední a jižní části převažují jedinci s klenutou až deštníkovitou korunou a silnými větvemi. Kmen přímý, na extrémních stanovištích často křivolaký. V dolní části krytý silnou rozpukanou šedohnědou borkou, v části horní se oranžová či rezatě červená kůra odlupuje v papírovitých lístcích. Letorosty zelenohnědé, lysé, starší větvičky šedohnědé. Pupeny protáhle vejčité, špičaté, bez pryskyřice, nebo slabě smolnaté, kryté rezavými blanitými šupinami. Jehlice tuhé, vyrůstající, 1–8 cm dlouhé, 1–1,8 mm široké, špičaté, mírně podélně zkroucené, na ploché břišní straně šedozelené, na vyklenuté hřbetní tmavě zelené, nebo namodrale šedozelené, na okrajích pilovité, vyrůstající po 2 na brachyblastech. Opadávají po 2–3 letech. Pochvy jehlic asi 8 mm dlouhé, zprvu bělavé, později šedé a kratší. Samčí šištice vejcovité, 4–8 mm velké, většinou žluté (vzácně červené); vyrůstají na bázi prodlužujícího se prýtu místo jehlic, nejčastěji v dolní části koruny. Samičí šištice kulovité, až vejčitě kulovité, 5–6 mm dlouhé, obvykle růžové, na konci loňských větviček v horní části koruny. Šišky většinou jednotlivé, nebo po 2–3, stopkaté nebo téměř přisedlé, vejčitě kuželovité, na bázi zaoblené, často asymetrické, nelesklé, šedohnědé, o rozměrech 2,5–7 × 2–3,5 cm. Štítky semenných šupin kosočtverečné, na osvětlené straně více vyvinuté, ploché až jehlancovitě, či zobanitě vyklenuté. Pupek malý, plochý, nebo s krátkým hrotem, světle hnědý, lesklý, bez černého olemování. Semena vejčitá, 3–4 mm dlouhá, bělavá, hnědá nebo šedá až černá, se 3–4krát delším nahnědlým až červenavě hnědým křídlem, na bázi kleštičkovitě objímavým. Strom se dožívá kolem 300 let (výjimečně až 600).
Základy (primordia) samčích a samičích šištic se vytvářejí v předchozím létě. Asi 2 týdny po začátku jarního rašení se šištice plně vyvinou. Samčí vypouštějí pyl a samičí jsou ho schopny během 2–3 dnů přijmout. Krátce na to samičí šištice tloustnou; pylová zrna vysílají pylovou láčku. V té době se samičí šištice přestávají směřovat dopředu a postupně se otáčejí zpět. Do podzimu dorostou na velikost cca 1 cm, v tomto stádiu se označují jako konelety. Naklíčený pyl zůstává v koneletu 12 měsíců dormantní. Během této doby konelety povyrostou. Teprve po více než 12 měsících po opylení obnoví klíčící pyl svůj růst a oplodní vajíčko. Krátce na to, v červnu (2. roku) se celý útvar začne rychle zvětšovat a v létě dosáhne konečné velikosti šišky. Začátkem října šišky dozrávají. V případě příznivého počasí menší množství semínek vylétne během října až prosince, hlavní období otevírání šišek ale nastává až v předjaří 3. roku. Prázdné šišky opadávají během léta 3. roku po opylení. Větší úrody šišek se vyskytují v průměru každý 3. až 6. rok.
Využití: jedna z nejdůležitějších hospodářských dřevin. Poskytuje pryskyřičnaté, lehké, měkké, pružné a trvanlivé dřevo se žlutavou bělí, červenohnědým jádrem a ostře výraznými letokruhy. Oproti smrkovému dřevu je křehčí, méně houževnaté, nestejnoměrně a hůře štěpné, méně lesklé. Pro vysoký obsah pryskyřice velmi trvanlivé hlavně ve vodě a vlhku, proto se využívá hlavně pro vodní stavby, pumpy, důlní výdřevu, pražce, stěžně, stožáry. Dále slouží ke stavbě konstrukcí, výrobě řeziva, na vlákninu, výhřevné palivo.
Destilací dřeva se připravoval dehet a následně černá lodní nebo-li ševcovská smůla, loučový olej, silice. Spalováním silně smolnatého dřeva pařezů i kořenů se získávaly saze, které sloužily k výrobě domácí tuše i tiskařské černi. Zraňováním kmenů nebo loupáním kůry se těží pryskyřice na terpentýn (výroba barev, laků, leštidel) a kalafunu.
V minulosti se macerováním čerstvých jehlic připravovalo tkanivo zvané „sosnovka“ nebo „lesní vlna“, které sloužilo k výrobě koberců, pokrývek nebo jako vycpávkový materiál. Silice, kterou borovice obsahuje, se využívá v medicíně. Získává se z pryskyřice, jehlic a pupenů, má antiseptické vlastnosti. Používá se v různých formách při onemocněních dýchacích cest a plic, revmatických potížích, jako sedativum i v aromaterapii.
Na extrémních stanovištích zastává funkci protierozní a rekultivační dřeviny. Využívá se také v sadovnictví s řadou okrasných kultivarů. Jeden z nejoblíbenějších vánočních stromků. V USA preferovaná dřevina pro plantážovou výrobu vánočních stromků – asi 1/3 celkové produkce. Mimo areál přirozeného rozšíření je známá extrémně vysoká až agresivní přirozená obnova introdukované borovice lesní v oblasti Velkých jezer na severovýchodě USA a jihovýchodě Kanady na opuštěné zemědělské půdě, spáleništích, podél komunikací, a často i v porostech s původní vejmutovkou. Tato skutečnost do jisté míry připomíná invazní chování vejmutovky v borech Labských pískovců u nás.
Na borovici lesní je vázána řada druhů hub mykorrhiticky (pozorováno asi 120 druhů hub v ekto- i endotrofní symbióze s kořeny borovice), paraziticky i saproparaziticky. Z jedlých druhů v borech nalezneme např. hřib borový, h. siný, h. strakoš, h. peprný, klouzek obecný, k. zrnitý, k. kravský, k. strakoš, suchohřib žlutý, s. uťatovýtrusný, slizák růžový, s. lepkavý, holubinka ametystová, čirůvka zelánka, č. havelka, č. zemní, lošák jelení atd.
Poznámka: Variabilita uvnitř taxonu Pinus sylvestris je extrémně velká. Bylo popsáno přes 140 poddruhů, variet a forem. Z hlediska rozšíření je vyčleněno asi 22 geografických variet (jedno z konzervativnějších pojetí). P. Svoboda člení tento druh do tří základních klimatypů: severské, stepní a horské borovice. Businský na variety dle geografie i morfologických znaků: P. sylvestris var. sylvestris (zahrnující dřívější var. sibirica), lapponica, hamata, mongolica. Byla popsána řada forem i z hlediska lesnického a hospodářského – dle růstu, tvaru kmene, koruny a kvality dřeva (u nás např. velmi kvalitní „třeboňská borovice“). Další popsané formy vycházejí z proměnlivosti jehlic, kůry, šišek (podle tvaru štítku f. plana, f. gibba, f. reflexa, podle velikosti f. macrocarpa, f. microcarpa).
V přírodě vytváří borovice lesní spontánní křížence s Pinus mugo, Pinus uncinata, Pinus uncinata subsp. uliginosa.
Fotografováno ve dnech 30. 9. 2006 (Česko, Dutý Kámen), 6. 7. 2004 (Stohánek), 28. 9. 2006 (Sychrov, zámecký park), 28. 9. 2006 (Arboretum Nový Dvůr u Opavy).